Letošní dovolená v Českém Švýcarsku pro nás nebyla první (a snad ani poslední) v této lokalitě.
Jedny z největších “hightlightů” jako jsou soutěsky u Hřenska, Dolský mlýn nebo Panská skála jsme letos už znovu nenavštěvovali.
Pobyli jsme tu letos týden ve složení já, můj muž, naše dvě dcery, pes a moji rodiče. Ne všechny dny jsme věnovali “pořádným” výletům. Některé dny jsme vyplnili sběrem borůvek a návštěvami hřišť, která jsou tu snad v každé vesničce.
Výlety jsme předem nijak pečlivě neplánovali. Dám většinou na doporučení kamarádky, která zde žije, a jejíž pohostinnosti využíváme. Sama si pak vybírám výlety nejraději jen podle papírové mapy Klubu českých turistů. Jsem konzerva, Mapy.cz pak už určitě znáte.
Ať tak či onak, užitečné tipy na výlety s dětmi nejen po Českém Švýcarsku načerpáte také u maminek Terezy Hájkové (na internetu vystupující jako @kase_krupicova) a Jany Červenkové (@s_detmi_v_baglu), autorky průvodce Toulky s dětmi v báglu: Českosaské Švýcarsko a okolí.
Průvodce je výborný, ale já ho prostě neumím používat, jak by si zasloužil a raději mám tu mapu. Výlety jsou v něm na můj vkus většinou kratičké, ale děti aspoň bez potíží (a možná i úbytku energie) zvládnou. Každý tip je ale doplněn informacemi o sjízdnosti, časové náročnosti, délce nebo možných výletech v okolí. Takže prodloužit si trasu není problém.
To uvádím jen proto, aby to nevypadalo, že se pokouším objevovat Ameriku tam, kde ji jiné výletnice zdárně objevují už dlouho. Ráda pak jejich výletnické tipy sleduji na sociálních sítích, kde radí takové praktické věci, jako brát s sebou dětem na výlety po pískovcových skalách lopatičky na písek nebo čelovky pro cesty za dobrodružstvím v jeskyních.
Den první (Srbská Kamenice)
A teď už k první výletní cestě. Směřovala na osvědčené místo, do Srbské Kamenice. Vede tudy krásná naučná stezka (dále jen: “NS”), jejíž část podél asfaltové cyklostezky je pojatá jako hřiště pro děti (odrážedla pro nejmenší s sebou). Zaparkovali jsme na jediném “nesoukromém” parkovišti na jižní straně obce poblíž Venkovského zemědělského muzea s kozami ve výběhu.
Za muzeem začíná zmiňované hřiště.
Dál lze buď přejít hlavní silnici vedoucí Srbskou Kamenicí a vydat se po schodech ke kostelu, nebo jako my ještě pokračovat po NS dál podél řeky Kamenice až k odbočce k jeskyni Kriegsloch a vyhlídce nad Jezírkem. Vyhlídka je parádní, ale s kočárkem se na ni nedostanete, a i samotný pobyt nahoře s dětmi je dost o nervy.
Řeku jsme přešli až severněji. Na hlavní silnici jsme tak přišli přímo u infocentra a v cestě jsme pokračovali vzhůru směrem k baroknímu kostelu sv. Václava, který je dominantou okolí.
Po dříve zmiňovaných schodech jsme sešli dolů cestou zpět. Až na schody u kostela by byl celý výlet sjízdný i kočárkem.
Den druhý (Jetřichovice)
Další den si naše ani ne 4letá dcera vymínila, že chce lézt po skalách. Cíl byl tedy jasný – Jetřichovice. Tady se konečně parkovalo bez problémů i naším náklaďákem. Jsou tu dvě velká, byť placená parkoviště. My jsme zastavili na tom blíže kostelu sv. Jana Nepomuckého.
Trasu výletu jsme předem nijak neplánovali, a tak jsme se rovnou kolem kostela vydali polní cestou dál po modré turistické značce (dále jen: “TZ”).
Až cestou jsme v mapě koumali, kam to vlastně jdeme a kudy do skal. Tedy já osobně jsme to ani nezkoumala – kdyby ano, asi bych se délky v tu chvíli plánované trasy kvůli dětem zalekla. Jak známo, kdo se bojí, nesmí do lesa. Moje maminka, zkušená to velitelka sokolského oddílu turistů se nebála, a tak jsme do lesa mohli a šli.
Konkrétně doprava po NS do Pfeiferova lesíku s odbočkou kolem skalní kaple na vyhlídku Treppenstein.
V místě, kde se NS napojuje na zelenou TZ jsme snědli oběd sbalený v batohu a pokračovali víc jak 1 km po zelené TZ doleva až k rozcestníku Pohovka. Právě tam už toho starší dcera začínala mít dost. Zde jsme se napojili na červenou TZ a zároveň NS Jetřichovické stěny a šli směrem k vyhlídce Rudolfův kámen.
Kvůli únavě malé turistky jsme ale tuto vyhlídku vynechali a z cesty ještě před vyhlídkou odbočili doprava na neznačenou zkratku přímo k rozcestníku Purkartický les.
Až posud by trasa byla sjízdná pro terénní kočárek. Dál už rozhodně ne. Já jsem ale mladší (ani ne roční) dceru celou dovolenou nosila v nosítku na břiše a průběžně kojila.
Jen na větší krmení a protažení jsem ji vyndávala ven na zem, což spolu s její ryze pohodovou povahou zajistilo, že byla celou dovolenou v klidu a spokojená.
Od Purkartického lesa jsme se dál drželi červené TZ, která nás (s velkou přestávkou na sběr borůvek do všech lahví od vody, co jsme u sebe měli) dovedla konečně do jetřichovického skalního města – na vyhlídku Vilemínina stěna, pod převis Balzerovo ležení a na Mariinu vyhlídku.
Až sem 4letá dcera došla sama. Od Mariiny vyhlídky ji babička Marie pak snesla dolů. Cesta zpět do Jetřichovic vede stále po oné červené TZ až k rozcestníku na kraji Jetřichovic, který nese jméno podle z okolí dobře viditelné bývalé zotavovny. Kousek odsud se nachází další velké placené parkoviště a různá občerstvovací zařízení.
Dceru donesl muž přes ves k našemu autu, kde ihned usnula. Mladší dcera byla pochopitelné vyspalá a najedená do zásoby, takže skotačila do večera. S malými dětmi bych ale příště volila opačný směr trasy a došla nejprve do skalního města a pak až podle možností volila další postup nebo návrat stejnou cestou zpět.
Den třetí ( Labská Stráň)
Následnující den od rána pršelo. Vydali jsme se na vyhlídku Belveder u vsi Labská Stráň. U Belvederu stojí hotel s restaurací. Od Belvederu jsme šli dál po cestě podél kaňonu Labe směrem nad Hřensko, ale za nedlouho jsme měli už úplně promáčené boty, a tak jsme to stočili zpět do vsi Labská Stráň.
Vyšli jsme z lesa u statku s koňmi, kde se dcery tak dlouho kochaly koníky, dokud jsme už nebyli promoklí durch všichni. Koním ani dětem déšť nevadil.
Chtěla jsem v tomto nevlídném počasí navštívit interaktivní expozici Českého Švýcarska v Krásné Lípě, která by se měla líbit právě i dětem, ale nakonec jsem už jen vařila a fénovala boty.
Ven se odpoledne vydali jen moji rodiče, kteří na kolech objeli okolí a dojeli shora k Dolskému mlýnu. Nenásledujte jejich příkladu, a abyste případná kola či kočárky nemuseli nosit v rukách, vydejte se k známé pohádkové lokalitě z Jetřichovic po bezproblémově sjízdné cestě.
Den čtvrtý (Růžová)
Předposlední výlet jsme věnovali nám už také dobře známé obci Růžová. Tady se pohodlně a zdarma parkuje opět poblíž kostela – za hřbitovem. Z tohoto parkoviště je dobrý výchozí bod na Pastevní vrch s malou rozhlednou zvanou Růženka.
I bez rozhledny je odsud báječný rozhled do okolí. Na opačném konci obce pak určitě navštivte mýdlárnu Rubens a až se projdete po senzorických chodníčcích uvnitř i vně mýdlárny, vyrazte na kole nebo menší na odrážedle k pumptrekové dráze. Ta se nachází nedaleko pomníku obětem 1. světové války, kde je také pár parkovacích míst.
Na opačné straně silnice pak stoupá vzhůru cesta k bývalému větrnému mlýnu (dnes penzionu).
Větrných mlýnů je tu v okolí více. Další je v sousedních Arnolticích a třetí v Janově. Janov také rozhodně stojí za návštěvu. I zde je mýdlárna, velká rozhledna, a právě u větrného mlýna (v soukromém vlastnictví, nepřístupný) se můžete projít po plovoucí lávce na Janovském rybníce.
Jak Janov, tak Růžovou pochopitelně můžete v klidu projít i s kočárkem a je tu vícero možností kde se zastavit na kávu nebo oběd.
Den pátý (Malá Pravčická brána, hrad Šaunštejn)
Poslední a beze sporu nejnáročnější výlet jsme podnikli poslední den před odjezdem domů. Přes Hřensko jsme dojeli na Mezní Louku, kde je sice velké placené parkoviště, ale i tak jsme na něm obsadili těsně po poledni poslední volné místo. Přímo proti parkovišti přes hlavní silnici je větší dětské hřiště s pěkným dřevěným prvkem prolézačky ve tvaru Pravčické brány.
My jsme se prvně vydali na tzv. Rysí stezku. Najdete ji kousek za infocentrem směrem k Pravčické bráně (řiďte se TZ). Je to NS pro děti, ale nesjízdná pro kočárek ani kolo. Děti zjistí něco o místní floře a fauně. Věnuje se např. kůrovcové kalamitě (děti mohou prolézt model chodbiček kůrovce). Asi v 2. třetině je pak třeba překonat bažinu.
Jednotlivé nášlapné body z vody čnící jsou dost daleko od sebe. I já, nevidouc si přes dítě pod nohy, jsem měla co dělat; starší dcera také. Muž na nás zprvu čekal před bažinou, až se vrátíme. Když vyšlo najevo, že NS pokračuje dál za bažinou, musel ji se psem také překonat. Od zastávky u dřevěné zvonkohry jsme jej spolu s další maminkou a jejíma dvěma dětmi jeho počínání sledovaly, a když jsme viděly, že nehodlá psa pustit z vodítka, bylo nám jasné, jak to dopadne.
Po lese se pak ozývala různá sprostá slova a manžel si to čvachtal v protisměru NS zpět k autu. Muž tak měl výletu plné pohorky, ale i zuby a spolu s nehodným psem účast na výletě ukončil. Na parkovišti jsme tak přendali dětské autosedačky do auta mých rodičů, a protože my ostatní jsme ještě neměli dost, vydali jsme se k Malé Pravčické bráně.
Tento cíl i trasu jsem vytyčila já podle předchozího průzkumu mapy. Pouhé 3 km… To jsem ale nepočítala s náročností terénu. Netřeba snad dodávat, že pro kočárek je trasa také nevhodná.
Po červené TZ se šlo nejprve po dlouhých schodech vzhůru, a pak lesem mezi menšími skalními útvary a většími srázy. 4leté tornádo bylo celkem v pohodě a nabuzené na lezení po skalách. Když jsme konečně došli k Malé Pravčické, dcera už ale začínala být bez nálady a nechtěla se nechat držet za ruku.
Původně jsem plánovala dojít ještě na skalní loupežnický hrad Šaunštejn. Vzhledem k náladě jsem se ale nyní chtěla nejkratší možnou trasou vrátit. Lepší cesta zpět se zdála být ovšem právě od Šaunštejna po žluté TZ. Takže jsme ještě k Šaunštejnu došli. Od Malé Pravčické vedla červená TZ dál po dřevěných schodech dolů a pak opět podél skal a srázů, ale s nádhernými výhledy a panoramaty.
Schylovalo se k večeru a nízké teplé slunce dodávalo celé scenérii neopakovatelnou atmosféru. Takže i když jsem měla mladší dceru na břiše, batoh na zádech a nervy v kýblu (ze starší rebelující dcery), shodli jsme se později na ubytování, že to byl pohledově nejkrásnější moment celého týdne.
Pod Šaunštejnem dcera objevila další energii a než jsme se rozkoukali, už šplhala po strmých schůdcích do hradu. Nálada “jsem velká, ruku nechci” ale pokračovala a já jsem sobě i jí na vrcholu slíbila, že jestli tohle přežije, už ji nikdy na žádný hrad nevezmu.
Dolů se navíc po dvou dlouhých schodištích, příkrostí se rovnající žebříkům, bála slézt a musel ji děda snést. Dole pak ale už zase hýřila dobrou náladou a ochotou jít 3,5 km po žluté TZ zpět na parkoviště jen proto, aby mohla ještě znovu na to přilehlé hřiště. To jsme ale neriskovali.
Rodiče šli po žluté TZ pro auto na Mezní Louku. Já s dětmi jsme došly už jen 1 km do Vysoké Lípy, kde jsem si koupila v restauraci u velkého parkoviště pohled a dceři zmrzlinu. Než ji stihla sníst, přijeli pro nás rodiče. Chůze s dětmi je tak evidentně 3x pomalejší než bez nich – to jen pro představu.
Nemáte-li klidné poslušné děti nebo nervy ze železa, nedoporučuji návštěvu Šaunštejna vůbec.
Jen ho miňte cestou na Malou Pravčickou, kam je asi lépe jít rovnou z Vysoké Lípy a ne z Mezní Louky. Spoléhat přitom nemusíte jen na auta nebo vlastní nohy, ale mezi obcemi tu jezdí i autobusy. Pro nás vlastně byla tato dovolená zde teprve druhá, na které jsme měli auto. Takže to bez něj taky jde.
Raději bych na dovolené oželela auto než přítomnost mých rodičů. Starost o děti rozprostřená na 4 dospělé místo 2 je už pořádně znát, navíc když mají děti rádi a mají v zacházení a komunikaci s nimi takové zkušenosti, jaké jen babička s dědou mohou mít. Konečně to pak může být dovolená i pro rodiče, nejen pro děti.
Co ještě doporučuji ze zkušeností minulých a nezmínila jsem výše:
Koupání v biotopu Nový svět mezi Arnolticemi a Růžovou,
Kyjovské údolí (sjízdné s kolem/kočárkem) s odbočkou na Kyjovský hrádek a do Klenotnice,
Od Belvederu sejít dolů po zelené TZ k Labi a převést se přívozem do Dolního Žlebu, kde výborně vaří.